1.kapitola - Nečekané překvapení

„Konečně sobota!“ radovala se Emilly když se ráno vzbudila v modře nabarveném pokoji a voňavé posteli. Emilly vstala a koukla se na svůj růžovo-bílý mobil. „Jedna nová zpráva.“ Četla nahlas informace ve svém novém mobilu. Když mobil odemkla bočním tlačítkem, viděla, že je to zpráva od své posměvavé spolužačky. „Ahoj Emilly,“ začala pročítat zprávu. „Mám pro tebe hroznou zprávu! Ve škole jsem viděla novou holku a byla nemožně oblečená! Liloa“ „No to snad ne!“ řekla Emilly a sedla si na oranžovou postel. Liloa byla ta nejnamyšlenější holka z celé školy. Myslela jen na sebe a byla ukňouraná. „No sice mi je jen dvanáct tedy zítra mi bude třináct, ale rozhodně bych takhle nepřemýšlela.“ říkala nahlas Emilly. „Je fakt strašná!“ posoudila a posunula zprávu dolů. „Co? To mi psala v 00:00?!“ divila se, „A navíc já jsem od ní nikdy nedostala zprávu.“ Emilly přistoupila ke skříni a když jí otevřela, viděla malého roztomilého křečka. „Judjánku! Copak ty tu děláš?“ řekla ustaraně a vzala si ho do dlaní. „Ty jsi ale krásný tvoreček!“ řekla a usmála se. Emilly už naštěstí dříve měla morče a klec po něm měla pořád na světle hnědém stolku. Pohladila si ho a dala ho do té klece. Poté přistoupila ke skříni a přehodila přes sebe černé legíny a své oblíbené růžové triko. Seběhla dolů po dřevěných schodech a pozdravila ostatní. „Mami?“
„Copak je?“ ptala se máma, když si mazala chléb. „Hele představ si, že jsem otevřela skříň a tam se na mém triku válel křeček!“ řekla rozveselená Emilly. „Jů! Krása!“ křičel v Emilčiném pokoji její mladší bráška Denny. „Ne! Nechej ho!“ řvala Emilly a běžela nahoru. „Deníku nech ho ano?“ „Ale já si ho chci pohladit!“ řekl smutně Denny, když byl ještě ve světle-modrém pyžamu. „Ale to nejde, protože pak uteče!“ řekla s úlevou a odvedla brášku do jeho pokoje. Zamknula své dveře a klíč dala na poličku, na kterou on nedosáhne. Šla dolů a otevřela lednici. Vytáhla mazací měkký sýr a položila ho na kuchyňský pult. Vytáhla si světlý chléb a namazala si ho máslem. Po té si ho namazala tím sýrem a samozřejmě vůbec ním nešetřila. „Mňám!“ pochvalovala si Emilly a šla si sednout na svou židli. Naproti ní seděla malá sestřička v plastové stoličce. „Eny nehoupej se na té stoličce nebo spadneš.“ Varovala jí maminka. „Juju hami!“ dostala ze sebe Eny. Emilky malá sestřička byla ještě… no miminko už ne. Byly jí dva roky. „Mamí! Kde mám to modré triko?!“ křičel ze schodů Denny. „Já jsem ho už vyprala!“ „Jéé! A jaký si mám vzít na sebe?“ řekl už trochu rozvláčným tónem. „Třeba to šedivé!“ řekla Emilly. „Tebe se na nic neptám!“ vyjel na svou sestru. „Tak jaký?!“ řekl protáhle a kňouravě. „To šedý!“ řekla maminka a dala Eny kašičku do pusinky. „No tak jó!“ řekl Denny a odešel do svého pokoje. Za chvíli přišel jejich táta a sednul si na židli. Jeho židle byla naproti Emilčině maminky. „Tak co jste mi udělaly k snídani?“ řekl zvědavě tatínek. „V mikrovlnce máš guláš ze včera.“ Řekla máma a kousla si do svého chleba. „Za chvíli se k nim doplazil Denny. Sešel po schodech a hrcnul si na židli. Za chvíli zase vstal a šel si udělat čaj. Emilly také vstala a udělala si kakao. „Nepleť se!“ vykřikl Denny. „Běž si sednout a nekřič.“ Řekla klidně Emilly a dala si do ohřátého mléka tři a půl lžičky. „Denny až se najíš, půjdeš vybrat noviny ze schránky.“ Oznámil jeho táta. „Už zase já?“ řekl protivně. „Ano minule pro ně byla Emilly a v dešti!“ odpověděl táta a posadil se do své židle nejblíže rohu. „Jééj!“ vzdychl Denny a začal si dělat čaj. Emilly dojedla snídani a šla nahoru. „Ty můj krasavče!“ řekla Emilly a koukla na křečka, kterého našla ve skříni. „Jak ty ses tu ocitl?“ přemýšlela šeptem. „Ale jak tě pojmenuji?“ řekla s úsměvem. Křeček nafouknul tváře a vykulil své černé roztomilé očička. „Jůů. Já už vím! Budeš Bublinka!“ Prohlásila Emilly a usmála se. Křeček vběhl do oválné průhledné prolézačky v kleci a hned zase vyběhl. Potom přiběhl k drátkové stěně a lehnul si u ní. „No ty jsi ale srandovní!“ řekla a pousmála se. Emilly si začala hladit jeho hebkou a čistou srst. „Jsi nádherný křečínek!“ „Emilly! Pojď mi pomoct s obědem!“ volala její maminka. „Už jdu!“ opověděla Emilly a podívala se na Bublinku. „Tak já jdu, ale neboj hned jsem tady ty moje krásné srdíčko.“ Rozloučila se Emilly a seběhla po schodech dolů. Tentokrát ale nechala pootevřené dveře. Pak tedy pomohla s obědem a šla nahoru. V jejím pokoji byl Denny a otevíral dvířka v kleci. „Ne Denny!“ křičela Emilly a přiběhla k němu. Klec zase zavřela a poslala Dennyho dolů. „Ty můj koblíšku!“ říkala a šla pro vodu a zrníčka. „To je ale štěstí, že mi toho trochu zbylo po morčeti.“ Řekla mámě. „No to jo, ale stejně už toho moc není.“ „To ne.“ Přisvědčila Emilka a šla zase nahoru. Bublince dala jídlo a sedla si na oranžovou židli u stolku. Emilly zjistila, že Bublinka je kluk takže se jmenoval Bubliňák. Jak to zjistila? Dá se to poznat podle zadečku. „Emčo! Někdo přišel!“ zavolala maminka. „To bude asi moje kamarádka Lilli. Tak Emilly otevřela dveře a přivítala kamarádku. „Pojď něco ti ukážu. Já jsem ráno otevřela skříň a vidím tam křečka!“ vyprávěla Emilly. „Jé křečka!“ řekla Lay a usmála se na kamarádku, „To je ale skvělý!“
 „Viď!“ souhlasila Emilly a zavedla kamarádku do pokoje. „Ten je krásný.“ Vydechla. Kamarádky si to spolu moc užily, ale čas ubíhal velmi rychle. Nakonec se ještě koukly na počítač a potom Lay musela domů. „Tak ahoj. Zase přijď!“ loučila se Emilly a když koukla na hodiny viděla že už je půl osmé. „Ááá to jsem unavená.“ Zívla a šla nahoru. Trochu si odpočinula a šla se kouknout na noviny. Bylo tam totiž oblečení. „No musím uznat, že něco je krásné, ale něco je fakt divné.“ Prohodila Emilly a šla nahoru. Tam se převlékla do žluté košile na spaní a lehla si do postele. Emilly chvíli přemýšlela co bude dělat zítra a nakonec z toho usnula.